pondělí 18. března 2013

Dlouhá cesta do Kanady

Tenhle článek píšu s dost velkým spožděním :(. Je to už týden co jsem tady. Dřív se k psaní opravdu dostat nešlo. Změna času o 8 hodin mě totálně zničila. Až teď, po týdnu, se konečně cítím zase jako člověk. Hned druhý den, co jsem dorazila do Jasperu, jsem začla pracovat. Taky jsem se musela trošku zabydlet, a když jsem měla zrovna volnou chvilku, pokoušela se o vaření. Teď mám třičtvrtě na 8 ráno, všichni ještě spí a myslím, že rána budou jediný čas kdy se budu moct něco málo připsat. Ale teď už k tomu jak ta moje cesta probíhala.

Cesta na vlak

Moje cesta začala kolem 15:00 ve středu 30.5.2012. Na vlak mě odvezli Míšovi rodiče. Za to jim sem opravdu moc vděčná. Nedokážu si představit, že bych se s těma kuframa musela tahat autobusem. Loučení s nima a s Maxíkem bylo větší než s mojima rodičema. Naši na mě při odchodu do práce jenom z chodby zavolali čau a zmizeli...

Vlakem do Brna

Ve vlaku skoro nikdy nebyl. Na jednu stranu to bylo strašně fajn, na druhou stranu jsem přemýšlela kdo by mi asi tak mohl s tím obrovským kufrem pomoct z vlaku ven. :-D Byla jsem dítě štěstěny a přistoupil ke mě nějaký fešák, který mi s tou velkou potvorou pomohl...Teď bylo mým úkolem najít tu správnou tramvaj. Věděla jsem přesně kde mám vyjít, jen jsem nevěděla jak se tam dostat. První cesta kterou jsem zvolila nebyla ta správná.:( Na podruhé už jsem to trefila. K mojí smůle se předemnou oběvily obrovské schody. Jiná možnost tu nebyla. Smutně jsem se na ně podívala a chystala se  nějak vytáhnout kufr nahoru. Naštěstí gantlemani nevymřeli. Nějaký kluk, co zrovna sešel schody si asi všiml mojeho zoufalého pohledu a kufr mi vynesl. Vypadal, že to i pro něho byla dřina. Tramvaj mi jela za chviličku. Dokonce se mi podařilo vystoupit na správné zastávce a trefit správný barák. ''Doma" na mě čekali 4 kluci. První záchytný bod byl ráj :-D Dala jsem si véču, trošku sme pokecali a jak je mým zvykem usla jsem u televize. Od jedenácti večer jsem se začla každou chvilku budit. Bála jsem se, že neuslyším budík ( ikdyž jsem měla nastavené 3) a nestihnu autobus.

Se žluťáskem do Vídně 

Vstala jsem samozřejmě s pořádným předstihem. Dala snídaničku, vyčistila tesáky, chvíli koukala doblba a pak vyrazila na autobusouvou zastávku. Na noční svoz jsem čekala 15minut (pořád lepší než přijít pozdě) :-D. S kufrem mi do autobusu zase někdo pomohl. Jo štěstíčko stálo při mě :) Vystoupila jsem na Hlavním nádraží. Celkem mě překvapilo kolik tam bylo lidí. Tu noc byly v Brně ohňostroje Ignis Brunesis. Kdybych nebyla tak moc unavená taky bych se šla kouknout. Od nádraží už mě čekala jenom krátká cestička, kterou jsem nastudoavala v mapce, k hotelu Grantz. Pěkně jsem to stihla. Spadl mi kámen ze srdce. Stevarda nám dělal mladý klučina jménem Vítek. Strčila bych ruku do ohně že to byl gay. Víc už jsem nevnímala. Poprvé za 3 dny jsem na chvilku opravdu klidně usla. Vzbudila jsem se až v cenru Vídně. První a jediné co si z toho pamatuju je velké ruské kolo. Pomalu jsme přijížděli k letišti. Autobus zastavil. Počkala jsem, až mi vytáhnou tu velkou potvoru z kufru a začla se rozhlížet, kudma se asi dostanu do haly letiště.

Vídeň-Amsterdam první let v životě

Nejlepší volbou jak se dostat do haly bylo jít s davem. Vevnitř už bylo plno obrázků a ukazatelů. K mojemu neštěstí tam v mojem směru přestaly fungovat jezdicí schody. Popadla jsem všechnu sílu co jsem měla a  vynesla jsem kufry do půlky schodů sama :-D pak mi zase někdo pomohl. Teď jsem na tom obrovském prostoru musela najít stánek KLM. Cítila jsem se bezradně. Zrovna když jsem se chtěla někoho zeptat spatřila jsem ho. Byla jsem nervóznější než před maturitou a slečně za pultem jsem nebyla schopná nic říct. Vysoukala jsem ze sebe jenom "I have a fly ticket here" Když na mě začla chrlit něco anglicky radši sem ji do ruky strčila vytisknutý e-mail. Dostala jsem svoje letenky. Slečna mi zvážila kufry. KONEČNĚ jsem se zbavila té velké potvory. Zůstal mi jenom malý kufřík. Teď předemnou byly 3 hodiny čekání. Rychle jsem zhltla svačinu. Velkými prosklenými okny byly vidět obrovské letadla. Něco tak velkého jsem nikdy neviděla. Venku, kolem letadel jezdily všelijaké autíčka a autobusy. Chvilku jsem se nad tím vším rozplývala, a pak šla hledat svoji Gate. Stepovala jsem před ní a cedulí s rozpisem letů asi dvě hodiny. Půl hodiny před nástupem mi gate stejně změnili a já se hnala přes celé letiště zase jinam. Tam už mě uklidnila obrazovka s nápisem Amsterdam...K proskleným dveřím nacouval autobus. Všichni jsme se do něj nahrnuli. Během chvilky jsme byli u letadla. Nebylo tak velké jako ty co jsem viděla z haly. I tak se mi líbílo. Sotva jsem se usadila a strach ze mě na chvilinku opadl, uvědomila jsem si, že se mi chce strašně na záchod. :-D Nic se nedalo dělat. Musela jsem to vydržet než se letadlo ve vzduchu vyrovná.
První start jsem si představovala trochu jinak. Myslela jsem, že se prostě zavřou dveře letadlo se rychle rozjdede a vzletí. Místo toho sme asi 10 minut jeli rychlostí traktoru. Ze začátku mě bavilo pozorovat dráhy a přírodu kolem. Poznala jsem drozda :-D Pak už mě to bavit přestalo. Přejeli jsme obří přechod. Dali přednost letadlu přistávajícímu z prava a konečně začal ten fičák na který jsem se tak těšila. Letadlo začalo nabírat rychlost. S hukotem jsme se vznesli. Připomínalo mi to trochu horskou dráhu. Letadlo stoupalo. Letiště, pole, louky a domky se zmenšovaly. Za okamžik jsme byli nad mraky. Připomínalo mi to vanu s hustou pěnou. Jenom se rozběhnout a zabořit se do ní. První let se  mi líbil. Jenom když jsem se měla v letadle poprvé postavit, měla jsem strach. :-D Nějak jsem mu nevěřila že mě unese a nezřítí se dolů. Potřeba jít na záchod byla větší než strach. Nezbývalo mi, než mu věřit....Za chvilinku jsme šli na přistání. Všechno se nám začlo zase přibližovat. Ze slunečné Vídně jsem se dostala do zamračeného Amsterdamu. Tady začal ten největší adrenalin.

Na přestup jsem měla mít hodinu. Po tom, co jsem se dostala z letadla jsem zjistila že svůj boarding time mám za 20minut. Podle mapky jsem se vydala směrem, který byl podle mě správný. Abych se ujistila zeptala jsem se na směr dvou mladých, sympatických strážníků. Ti mě k mojí smůle poslali úplně opačným směrem. Zrychlila jsem krok. Letiště jsem prošla prakticky na druhý konec a podle mapky úplně špatným směrem. Usoudila jsem, že letuška by mohla vědět líp než strážník kam mám jít. Věděla to. Poslala mě zpátky kam jsem šla na poprvé. Teď už jsem lehce běžela. Měla jsem jen 10 minut. Srdce mi bušilo a kdybych nemusela běžet, třepala bych se jako osika. Další nečekanou překážkou byla kontrola pasů. V dlouhé frontě jsem nervozně přešlapovala a sledovala hodinky. Kontrolou pasu jsem prošla bez problémů. Stále byla dlouhá cesta přede mnou a čas už žádný. Běžela jsem ke svojí bráně jako divá. V duchu jsem Bohu děkovala za svoji kondici a modlila se, abych to stihla.. Po doběhnutí k bráně, kterou jsem měla napsanou na letence, na mě čekalo další nemilé překvapení. Bránu mi změnili. A tak jsem běžela nanovo. Nová brána byla naštěstí jenom kousek. Celá udýchaná jsem podala letušce letenku a pas. Teď už jsem mohla být klidná. Úspěšně jsem uběhla svůj letištní maraton. Postavila jsem se do dlouhatánské fronty na kontrolu zavadel a cestujících. Fronta předemnou pomalu ubívala, za mnou trochu rychleji přibývala. Bila bych se do hlavy že jsem se tak hnala. Lidi si v klidu přicházeli dlouho po předepsaném času. No ale podle mě je lepší se hnát, když nevím jak to chodí, než se pak smutně koukat za letadlem...Osobní prohlídka byla opravdu důkladná, i boty jsem si musela sundat...

 Amsterdam-Calgary, poslední část cesty

 

Teď jsem nastoupila do opravdu obrovského letadla. Mojim spolusedícím byl nějaký pán z Norska. Až v letadle jsem si uvědomila jak strašný mám hlad. Doufala jsem, že rychle donesou něco k jídlu. Nejúžasnější byl ten pocit- ZVLÁDLA JSEM TO. Nevěděla jsem jestli se mi chce smát nebo brečet. Nervy se povolily a já se mohla opravdu těšit na svojeho miláčka...Velké letadlo se startem nedělalo takové cavyky jako to malé, zato nadělalo ohodně více hluku. Bohužel vzlet v tom obrovi nebylo takové vzrůšo jako v menším letadle. Možná to bylo tím, že jsem ted seděla úplně vzadu. Letadlo se vzneslo. Chvíli jsem nadšeně koukala z okýnka. Zajímalo mě, jak vypadá oceán z letadla. Vypadá jako nebe. Prostě letíte a nebe je nad váma i pod váma všude modro sem tam nějaký mráček. Pak jsem usla dlouhým tvrdým spánkem...Když jsem se probudila čekal mě nádherný pohled. Přelétávali jsme Island. Tu nádheru nedokážu popsat ( třeba najdu na googlu nějakou fotku :-)  Za Islandem následovalo Grónsko a potom úžasná Kanada. Jednoduše řečeno byly to ostrovy hromady sněhu, obrovských hor a tisíce jezer. Nic takového jsem v životě neviděla a nedokázala bych si to představit. Jedno jsem věděla určitě. I kdybych v Kanadě nic neviděla, nebo nevydělala, tohle stálo opravdu za to..
 Let byl strašně dlouhý. Většinu jsem ho prospala nebo koukala z okýnka. Poslední dvě hodiny už jsem se začla trošku nudit. Chvilku jsem četla, chvilku koukala ven. Uběhlo mi to v celku rychle a my se chystali na přistání. Teď to byla paráda. Poslední půlhoďinka vykompenzovala ten dlouhý nudný let. Přišly pořádné turbulence. Letadlo s námi házelo nahoru a dolů. Nic pro slabší žaludky. Bylo to trochu jako na kolotoči, ale lepší protože kolotoče nemám ráda kdežto tohle jsem si zamilovala :-D...A bylo tu přistání. Dosednutí na zem ve vzdušném obrovi bylo lepší než v měnším letadle. Prošla jsem tunelem. A davem se nechala unášet chodbami. Prošla jsem celní kontrolou. Paní která mi kontrolovala vízum vydala, že ji práce moc nebaví. Jen se mě zeptala co tu chci dělat a poslala mě dál. V obrovské hale čekaly kufry na své majitele. Chvilku jsem ten svůj hledala. S kufrem jsem prošla poslední kontrolou a vyšla do hlavní haly letiště. Dlouhatánská cesta byla za mnou. Za pár minutek pro mě dorazil Miláček. Shledání po měsíci a půl bylo moc krásné. Pusinky a obětí. Konečně teď budeme jen a jen spolu. Hned při prvním obětí jsem poznala, že mi tu bobek strašně zhubl. Nastoupili jsme do červeného Misubishi a vyrazili do centra Calgary.

3 komentáře:

  1. Lol! Drsna cesta. Ja tedy letela do Kanady v klidecku z Prahy do Frankfurtu, pak do Londyna a nakonec do Edmontonu, cesta bez problemu, jen mi ve Frankfurtu taky zmenily gate a to byly mety :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jojo stala za to :-D tohle uz je strasi clanek jen jsem ho tu prekopirovala ze stareho blogu

      Vymazat
  2. :-O :D Složitější cesta než by se čekalo :) Obdivuju tě, že jsi vydržela tak dlouhý let, ale ten pohled ti fakt závidím :)

    OdpovědětVymazat